Jako dítě jsem moc nechtěla chodit do školy, protože přišlo mi to jako úplně zbytečnost. Nechtěla jsem se učit a nebavilo mě to sedět stále v lavici. A učitelce i mé mamince to bylo velmi divné. Takže moje učitelka nám doporučila, aby prý se mnou maminka zašla k dětskému lékaři. A u dětského lékaře mi zjistili, že jsem hyperaktivní. Nevím vůbec co to bylo, protože jsem byla teprve v první třídě. Nevěděla jsem, co taky bude následovat.
Ale abych byla upřímná, tak mně to bylo úplně jedno. Bylo mi jedno, se to bude, mě hlavně šlo ale o to, abych se nemusela učit. A nemusela jsem sedět stále nonstop v lavici. Hodina pro mě byla opravdu dlouhá. Takže jsem si řekla, že vzdělávání asi nebude moje silná stránka. Nakonec jsem tedy základní školu nějak přežila. Sice jsem měla nějaké úlevy, ale stejně mě to ve škole nebavilo. Vzdělání jsem brala jako ztrátu času. Já vím že si říkáte, že jsem byla a jsem hloupá. Já to vím, že jsem, jenomže co mám dělat, když mě vůbec nebaví sedět? Nebaví mě sedět v lavici a nebaví mě sedět ani někde v práci v kanceláři. Proto jsem se vyučila cukrářkou.
A právě, že u toho se můžu hýbat a nemusím stále sedět na jednom místě. Taky nemám stále za zády nějakého šéfa, který by mě komandoval nebo mě určoval, co mám dělat. Takže jsem ráda, že jsem si udělala živnostenské oprávnění. Sice jsem to ve vzdělání a ve škole nikam jsme dotáhla, ale jsem naprosto spokojená. A mám malou dceru, které jsou čtyři roky a doufám že alespoň ona se bude hodně zajímat o vzdělání a dotáhne to někam o mnoho dál než já. I když dělat cukrářku je velmi pěkné zaměstnání a já toho nelituji. Baví mě, a to a já si myslím, že dělat to, co člověka baví je vždy důležitější, než vysoké vzdělání. Hlavně dělat v podstatě svůj koníček a mít to jako zaměstnání, to je asi to nejdůležitější v našem životě. Hlavně ničeho nelitovat.